Deprese z chození do práce

Na první pohled to vypadá jako nesmysl – deprese z chození do práce? Zvlášť pokud nám okolí nebo my sami sobě řekneme – vždyť, co všechno museli zvládat lidé dřív, neděje se mi nic extra, tohle by přece měl zvládnout kdokoliv, není si na co stěžovat.

A přesto se to zdá čím dál těžší a náročnější. Obzvlášť pak některé dny, kdy deprese z chození do práce opravdu udeří plně.

Na úvod je však dobré zmínit, že nemám vystudovaný obor psychologie, nicméně se o psychologii a seberozvoj dlouhodobě zajímám. A zároveň se v rámci své kineziologické práxe setkávám i s lidmi, kteří depresi mají nebo k ní mají sklony.

Co je deprese

Dokonce ani odborníci se tak úplně neshodnou na tom, co je deprese – někteří depresi kategorizují jako nemoc, kde je třeba uvést o jakou konkrétní nemoc se jedná. (můžeme si to představit na příkladu chřipky – kde mluvíme o 3 skupinách a každá skupina má jiný dopad na nakažlivost nebo průběh)

Jiní mluví o depresi více jako o symptomu, kde je pak třeba specifikovat diagnozu jako takovou. (Jako když mluvíme o rýmě, kdy v případě nachlazení nemůžeme ani dýchat. V případě zadní rýmy nás může postihnout dlouhé a extrémně nepříjemný průběh. Ale zároveň je rýma průvodním jevem celé řady jiných nemocí…)

Deprese nebo splín

Rozhodně je však deprese rozdílná oproti smutku či splínu, který na každého z nás může dolehnout. I když začátek může být celkem podobný. Protože depresi může odstartovat těžší období, stres, umrtí, traumatická událost – kdy je zcela v pořádku být chvíli „dole“, smutek si prožít a neutíkat před ním.

Problém ale nastává, když už je zřejmé, že je čas jít dál a nám to vlastně nejde, spíš naopak – přestaly nás těšit i věci, které nás dříve bavily, nechceme se ani po delší době vídat s lidmi, nejsme schopni vidět to, co se daří a jde, ale problémy a naše nedostatečnost nás zcela pohlcují.

A možná ještě náročnější může být, pokud naše deprese a psychické problémy začnou postupně. Věci se dějí, tak jak je to na první pohled normální – jsme doma na mateřské, chodíme do práce. A tak i když se svým okolím sdílíme, že nám není dobře, můžeme se dočkat odpovědi – „Ale to bude dobré“, „Ty to zvládneš.“
A tak pokračujeme dál až k pocitu vyhoření, nespavosti či beznaději…

Protože když jsme v tom sami a okolnosti se nemění, může se po nějaké době stát, že si uvědomíme, že deprese na mateřské nebo deprese z chození do práce je věc reálná.

Endogenní a exogenní deprese

Deprese z chození do práce nebo deprese na mateřské nebo spíše rodičovské, deprese samoživitelů (ať již matek či otců) jsou exogenní deprese. Tedy deprese, které zapřičuňují vnější vlivy.

Kdybychom to opět přenesli na čistě fyzickou úroveň – je to trochu jako sedět v průvanu nebo dát si nohy do studené vody. Ne všichni musí nastydnout, ale nikdo se nediví, pokud někdo nastydne.

Bohužel u depresí z chození do práce nebo u depresí na mateřské to bývá často obráceně – kdy naopak okolí nebo my sami můžeme mít pocit selhání, že jsme to nedali.

Endogenní deprese – je pak depresí, která je daná našim nastavením. Neexistuje jasný spoustěč zvnějšku a mnohem důležitější význam sehrává naše vnitřní prostředí – tedy chemie mozku, citilivost receptorů.

Je třeba ještě podotknout, že z rozdělení na endogenní a exogenní deprese se postupně upouští – neboť i pokud depresi zapříčinily vnější faktory, chemie mozku se mění v obou případech. Je tedy lepší se na toto rozdělení dívat spíše tak, že u endogenní varianty má dotyčný fyziologicky větší sklon k depresi.

Deprese z chození do práce, deprese na mateřské, …

U deprese z chození do práce, deprese na mateřské nebo jiné deprese vzniklé vlastně z normální situace je náročné především to, abychom si jí včas všimnli a začali jí brát vážně. Že nejde o fňukaní, ani o to, že narozdíl od ostatních já to nezvládám. (A v ideální případě tento problém začít brát vážně ještě než se rozvine v depresi)

To je i velkým problémem takto vzniklých depresí. Často může být mnohem snazší mít pochopení pro depresi po traumatické události. Okolí může zareagovat mnohem rychleji, popř. je nám i rychle nabídnuta odborná pomoc. A stejně jako u jiných nemocí, včasný zásah může sehrát významnou roli.

Než uznat, uvědomit si a dovolit si to, že nemusíme zvládnout všechno. Že to, co jsme si na sebe naložili nebo nechali naložit, je na nás prostě moc. A že je úplně jedno, že jiný by to (na rozdíl od nás) možná zvládl. A my cítíme / vnímáme či rozpoznáváme příznaky deprese z chození do práce místo toho, abychom byli silní, pracovití, výkonní, „normální“.

Jenže, kdo může znát celý obraz? To, že někoho vidíme zvládat podle našeho pohledu náročnější situace je jen střípek. Ale nevidíme, co mu předchází i to i z dlouhodobějšího hlediska, jakou má ten člověk podporu a pochopení doma, jaké má sociální a ekonomické zázemí. A to raději vynechávám přesvědčení, které jsme přijali či nikoliv za své.

Jak deprese z chození do práce může vzniknout

Vlastně velmi, velmi jednodušše – právě pro to, že se některé věci stále více a více normalizují. Když tak dáme dohromady například:

• tlak na výkon – prostě firma musí… nebo já ze své pozice musím … nebo abych obstál musím…
• stres z propuštění/změny práce – máme hypotéku, platí nájem, teď jsme měli nečekané výdaje a nemáme peníze stranou …. (více o stresu zde)
• systém přesvědčení – musím to zvládnout, být nejlepší, dokonalý, perfektní / výjít ostatním vstříc. Nebo z takto dobré práce se neodchází. (více o našich přesvědčeních a traumatech)
• normálnost – takhle to prostě chodí, nepřipadá nám na celé situaci nic divného. Nebo naopak my si připadáme nedostateční, že nezvládáme.
• osamělost – nemůžeme o svých problémech říct nebo pokud to uděláme dostane se nám odpovědi „to zvládneš“, „takhle to prostě chodí“
• ztráta dalšího sociálního kontaktu – jsme uzavřeni ve své bublině, která nás nepodpoří, nenastaví nám zrcadlo / neukáže nám jinou cestu. A především nás v ní nepodpoří (Občas totiž můžeme mít sem tam kontakt s někým z vnějšku. Pokud nám jen řekne – ty jsi blázen, že tam ještě jsi, tak prostě odejdi…Kdyby to bylo tak jednoduché!! nemusí nám to zrovna pomoct)
• bagatelizace problému – a nemusí to být jen z okolí, ale i od nás samých – tak když budu chtít, tak přeci odejdu.

Tím vším (a zdaleka nemusí platit všechny body) + působením času se čím dál tím víc odtrháváme od sebe, dostáveme se pod tlak okolí nebo v nás sílí pocit toho, že musíme. Můžeme cítit, že ztrácíme sami sebe a nevidíme východisko.

Ještě pořád vám přijde deprese z chození do práce jako něco, co nemá důležitost?

Více o kineziologii:

• Více o kineziologii
• Sezení v 9 krocích
• S čím kineziologie pomůže: 7 situací
• Modelová ukázka sezení
• Pro děti – problémy s učením, chováním, atd.

• Terapeutovna v Praze

Zkonzultovat téma

Zkonzultovat téma

A deprese na mateřské

Vlastně vzniká velmi, velmi obdobně, protože když si projdeme výše uvedené body i na mateřšké vnímáme tlak na to, že bychom měly uspět, že je to normální a ostatní to zvládají. I zde budou hrát roli naše systémy přesvědčení – co bychom měly a neměli zvládat a dělat. A že selháváme, pokud naše dítě nemá to či ono nebo pokud k tomu všemu nemáme naklizeno a navařeno.

Navíc zde ještě snadněji může dojít k sociální deprivaci – kdy se opravdu nemáme kapacitu a prostor se s někým dalším vídat a občas vyjít ven z bubliny starání se o dítě / děti a domácnost. A ze všech rolí, co jsme kdy měly, nám zbyde jen role rodiče.

Určitou výhodou těchto typů deprese však je, že pokud si uvědomíme, kam jsme se dostali. Je to, že následně můžeme lépe najít cestu zpět k sobě, z deprese. Než u depresí endogenních.

Jak na deprese z chození do práce či na mateřské?

A co tedy pomáhá na deprese? – ať už se jedná o depresi z chození do práce či depresi na mateřské. Bohužel jednoznačná odpověď na tuto otázku neexistuje a je cesta každého je velmi individuální. Nicméně jsou věci, které zgeneralizovat lze.

Co pomáhá na deprese zcela určitě jsou ale dvě zásady:

1. Uznat, že problém existuje – k tomu vám snad pomohl i následující článek. Kromě jednotlivých bodů si můžete sami zvědomit, co se ve vašem životě stalo. Není však třeba vyložene danou věc analyzovat, může vám to ale lépe pomoci uvědomit si, co potřebujete jinak.
   Pokud se přistihnete při tom, že na sebe začínáte opět nakládat nároky, zkuste spolu mluvit jako s vaší nejlepší kamarádkou / kamarádem (mladším sourozencem, atp. )
2. Říct si o pomoct (to jak velká pomoc bude třeba zavísí na faktorech jako – jak dlouho váš stav trvá, jak moc jste rozhodnutí s ním aktivně něco udělat a tak dále) – je třeba na nějakou dobu podstoupit medikace? může vám prostě pomoci jen okolí tím, že věci přenastavíte? Nebo si najdete psychoteraupeta či alternativní cestu, která vás bude při změně doprovázet?

A jakou pomoc si vybrat?

Pokud je váš stav na té úrovni, že nejste schopní každodenního fungování nebo máte pocit, že jste jen krůček od … je opravdu dobré zvážit medikaci.

Tu vám může předepsat psychiatr – léky nemusí být návykové a můžou vám pomoci z toho nejhoršího. (můžete si to trochu představit, jako kdybyste na chvíli odjeli na dovolenou a nabrali síly na to si udělat pořádek ve svém životě. Narozdíl od dovolené, léky se snižují postupně, takže návrat nebude šokem.)

Dobrým pomocníkem na cestě je psychoterapeut – psychoterapie probíhá jednou za týden či za 14dní. Psychoterapeut vám pomůže problém vidět z jiné perspektivy. Zároveň slouží i jako kotva – víte, že jednou týdně uvidíte někoho, kdo vám dá na věci nový pohled, s kým se o všem můžete pobavit.

Alternativní terapie – já osobně dělám kineziologii One Brain (více zde) a s lidmi s depresemi se setkávám a vidím velký přinos, pokud při svém léčení kineziologii zařadí. Ovšem má to svá specifika – alfou a omegou je, že jste již rozhodnutí pro změnu – tedy pro to vzít svůj život do svých rukou.

Kineziologie One Brain a deprese

Znám lidi, co se hned zpočátku své léčby rozhodli vzít život zpět do svých rukou (nutno podotknout, že nenastoupili léčbu antidepresivy). Stejně tak znám lidi, kteří ukončili léčbu antidepresy právě tímto rozhodnutím a už při snižování léků začali chodit na kineziologii. Z mé zkušenosti toto rozhodnutí + kineziologie velmi urychluje návrat zpět k sobě a žití toho, co chceme. Na druhou stranu – je většinou stále potřeba navštěvovat psychoterapeuta, který právě tvoří ono kotvu

Kineziologie totiž vede od toho, co již nechceme k novým volbám. Například můžeme odstranit či postupně změnit vzorec chování, který k depresi vedl (musím být perfektní, nejsem dost dobrá, všechno musím zvládnout atd.)

A i když se dotkneme v minulosti bodu, kdy jsme se rozhodli pro toto přesvědčení, tak ho neanalyzujeme. Jen se propojíme s tímto okamžikem, stejně tak jako s novým poznání, perspektivou, prožitkem. (postup je možné si přečíst zde)

Říct si o pomoc však můžeme i svému okolí, především pokud si uvědomíme, že sice tak velký problém zatím nemáme. Ale brzy bychom mít mohli. V tu chvíli může být naše okolí tím, kdo nás podrží. Ať se již jedná o rodinu či přátele. Možná však bude třeba o něco větší otevřenost ohledně našeho psychického stavu, než na kterou jsem doposud byli zvyklí.

Propojení se svým vnitřním já

Každopádně je dobré, pokud se na své cestě zpět z deprese (ať už se jedná o depresi z chození do práce, depresi na mateřské či jakoukoliv jinou) propojíme s tím, co právě my potřebujeme a kde jsou naše hranice.

K tomu nám cestou můžou pomoci techniky jako psychoterapie, kineziologie a jiné. Zároveň je však dobré toto podpořit i v každodenním životě – ať už tím, že se čas od času sami sebe zeptáme, jak se cítíme a co bychom pro sebe potřebovali. Nebo se stačí jen zeptát: co je právě teď to nejmenší, co můžu udělat (pro sebe)? Uvidíte, že tato věta umí dělat zázraky.