Společné aktivity – děti a rodiče

Společné aktivity a společně strávený čas, ať už v jakémkoliv vztahu, jsou tím, co nás s druhou osobou spojuje. U dětí a rodičů jsou pak i dobou, během které se děti od rodičů učí. (Ať už chceme nebo nechceme, aby danou věc dítě pochytilo.)

A tak není od věci mezi společné aktivity zařadit nejen učení se do školy, návštěvy prarodičů nebo cestu za kulturou. Ale i aktivity, kde jsme opravdu spolu a spolu něco vytváříme – ať už je to vaření, výroba dárku nebo zahradničení.

Společné aktivity aneb vždy jen aktivně?

Musí být ale společné aktivity vždy jen aktivní? Je opravdu třeba dítě něco neustále aktivně učit a ukazovat / říkat mu, jak má nebo nemá danou věc udělat?

Ve skutečnosti se dítě učí neustále – pochytává, jak mluvíme, jakým způsobem reagujeme, když jsme ve stresu, jak a zda odpočíváme, co je pro nás důležité (úspěch v práci, dostatek peněz, naklizená domácnost). A tak mu předáváme vše, nejen to, o co se snažíme.

Výkon v dnešní době

Dnešní společnost je obrácená především na výkon, na výsledky a srovnávání se s ostatními. Kreslení není jen o požitku z klidu, o vyjádření sebe, toho co cítíme nebo experimentu s barvami a technikami. Dáváme důraz na to, aby bylo poznat, co kreslíme, abychom splňovali určité standardy, aby se obrázek líbil.

Výkon není nutně špatný, jenže často se něco musí dít i během odpočinku – buď odpočíváme aktivně na procházce a při sportu nebo pasivně konzumujeme obsah v televizi nebo rychlá videa na sociálních sítích. Neustále tak buď sledujeme cíle (při sportu) nebo alespoň nutíme mozek dál pracovat, hlavně, aby nebyla nuda.

A tento trend dopadá i na naše společné aktivity, jak s přáteli, tak dětmi.

Tím přetěžujeme svůj neurologický systém. A přitom právě díky nudě (a v dospělosti během období kontemplace – kdy jen tak vypneme, koukáme do blba a dovolíme si jen být) můžeme skutečně být kreativní. Skutečně se spojit se sebou, nechat přijít nápady, které bychom úsilím nevymysleli, zjistit, co doopravdy chceme.

Společné aktivity vs jen tak být

Jenže jak na to, abychom jen tak byli, a můžeme to vůbec zařadit mezi společné aktivity?

V minulosti děti neměly tolik možností rozvoje a tak často nemohly naplno rozvinout svůj talent. Byly však dalšími rodinnými příslušníky, se kterými se počítalo. A tak měly děti možnost být jen tak s dospělými, při každé jejich aktivitě, nevěnovala se jim taková pozornost.

Každý z nás si umí snadno představit výhody i nevýhody. Nicméně, proč si nevzít to nejlepší z obou přístupů? A postupně to aplikovat tak, jak je to pro nás, naše dítě/děti a naší rodinu nejlepší.

Pokud máme na začátku pocit, že to zní dobře, ale nevíme, jak na to a kde začít. Je dobré si najít aktivitu, která tento přístup podporuje. Ať už jsou to večery na chatě, kdy se vlastně nic moc neděje. Nebo si vybrat aktivitu, kde výkon nehraje prim. Jednou z nich je biodanza

Biodanza pro děti a rodiče

Biodanza je pohybový systém, který vede k sobě. K cítění toho, co právě teď pro sebe potřebujeme (hýbat se, vyjádřit se, odpočinout si, najít kontakt s druhým, …) a zároveň k respektu toho druhého (toho, jak on to právě teď má a co potřebuje).

Aplikovaný na rodiny s dětmi se zaměřuje právě na organický rozvoj všech aktivit (aktivních i pasivních), na uvědomování si a respektování ostatních (ať už zrovna skáčeme nebo třeba rolujeme po zemí při odpočinku). Možnost se zdravě projevit, vyjádřit i objevit svou vlastní kreativitu.

A takto se postupně vyvíjet jako celá rodina – zatímco děti můžou mít větší problém neprosazovat jen sebe, ale všímat si i ostatních. Dospělí zase tím, že chtějí pro dítě to nejlepší, můžou příliš prosazovat svůj systém a postup.

A navíc, s kým jiným se rozvíjet než s těmi, které milujeme?

Chcete se o biodanze dozvědět více? Poté pokračujte zde, popřípadě sem pro stručnější informace.